Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
METALLICA je vlastně takovým hrajícím kapitánem metalového světa. Vůdčí, zkušená osobnost na střídačce, co má za sebou už bezpočet úspěchů, jde příkladem, motivuje, povzbudí, a především když se do toho jednou za čas sama opře, je to všechno prostě poznat. Jinými slovy když se tenhle kapitán pustí do hry – rozuměj vydá novou studiovou nahrávku – je to bezpochyby událost mimořádného významu. A to tím spíš, že za více jak čtyřicet let její omračující kariéry těch desek vlastně ani moc nebylo, přičemž zároveň kapela na většině z nich dokázala být univerzálně vůdčí, určující a zároveň pravidelně a nepřeslechnutelně progresivní. S dvěma výjimkami, jež nejspíš pozorným posluchačům nemusím vyjmenovávat, a jejichž řady nyní zřejmě rozšíří i nové album „72 Seasons“.
Drzé tvrzení, viďte. Nebo alespoň dobrá polovino z vás, viďte. Ale nemohu si pomoci, tak mi prostě ty počty v tomto případě vycházejí. METALLICA totiž na tomhle albu, zasvěceném prvním osmnácti létům člověka, neuplatňuje své výše zmíněné přednosti, ale vlastně přichází jen s jakýmsi pokračováním alba „Hardwired…To Self-Destruct“, které na rozdíl od něj bylo před sedmi léty dokonalým naplněním definice METALLICY. Univerzálně vůdčí, určující, nepřeslechnutelně progresivní a krom toho také působící dojmem, že vlastně vůbec neví, co to bylo nějaké „Death Magnetic“. Tak moc tehdy Hetfieldovci překvapili hudební svět a dokázali, že jejich potenciál je z těch nejvzácnějších.
V roce 2023 z toho však nic moc neplatí. A styčných bodů s „Hardwired… “ je zde najednou na kapelu, která je známá tím, že se moc neopakuje, prostě až nevídaně mnoho. Dlouhatánská stopáž nejen celého alba, ale i jednotlivých skladeb, typově naprosto stejný rukopis doprovázející jednotlivé riffy, neustále přítomná a stále stejná jakási „groove“ příchuť a nekonečně stejné rytmy, občas téměř vybízející k zoufalému pohledu na pomyslný obzor, jestli už tam náhodou nebude vidět konec. Skoro jako kdyby to připomínalo vztah mezi alby „Load“ (1996) a „Reload“ (1997).
Předně zde chybí jakási prvotní jiskra, která by správně měla mezi posluchačem a nahrávkou přeskočit v jejím úvodním okamžiku. Jenže tady se dotyčný může tak akorát podrbat za uchem a zamumlat si „Cože?“. Daleko horší je ovšem fakt, že na mnoha místech se v tom ztrácí už i sama kapela, neschopná kolikrát uřídit svůj apetýt po sáhodlouhém hraní, který stopáž nadpoloviční většiny skladeb alba žene nad šest minut. Nejvíc slyšitelné je to hned za sebou ve skladbách „Screaming Suicide“ a „Sleepwalk My Life Away“, bezkonkurenčně nejhlušším místě celé nahrávky, kde se jí prostě nedaří upoutat alespoň špetku posluchačova zájmu, třebaže do toho mydlí více než deset minut v kuse (jak svěže a určujícně oproti tomu zní naopak jedny z nejpovedenějších položek na albu, singlová „Lux Æterna“ a „Too Far Gone?“, jež, jen tak na okraj, jsou zase naopak úplně nejkratší, ptám se?).
Pro zbylý obsah alba je pak maximálně důležité, jak moc se v něm střetává tohle hrající „nekonečno“ se skutečnými autorskými schopnostmi kapely, případně jejím zahleděním se do nich. A z tohoto střetu vyplývá, že (jak by se dalo s nadsázkou poznamenat), musíte hodinu poslouchat, abyste měli slabou půlhodinku pořádných zážitků. Drtivá většina dosud nezmíněných skladeb nahrávky totiž obsahuje velmi přesvědčivý nápad či motiv, ale jeho přetavení v celý song však zdaleka nedopadá tím nejlepším možným způsobem, protože METALLICA to ředí bohužel poměrně důsledně. Nejhůře v tomto směru dopadá „Room Of Mirrors“, která krom příjemného motivu v kytarovém sólu nezaujme vlastně vůbec ničím, o něco lépe si stojí titulní skladba, „You Must Burn!“ a „Chasing Light“, jež už s oněmi před chvíli zmíněnými nápady či motivy pracují celkem solidně, a úplně nejlíp se pak na pozadí popsaného albového „scénáře“ vyjímají „Shadows Follow“, „If Darness Had A Son“, „Crown Of Barbed Wire“ a „Inamorata“, protože to už jsou skladby stojící pevně na tradičně silných metallicovských nohách, jimž nakonec ani nelze nic vyčítat. A obzvláště tedy dvě posledně jmenované mají atmosféru, při níž kapele odpustíte i onu (tu více a tu méně) nastavovanou stopáž.
Absence momentu překvapení a neschopnost opustit myšlenku, to jsou tedy dva rozhodující úhelné kameny „72 Seasons“. Díky nim se album nejspíš nezařadí do Síně slávy produkce losangeleské čtveřice a myslím, že to bude jen a jen spravedlivé. Vždyť považte, tohle je přece METALLICA a ne jen tak někdo.
1. 72 Seasons
2. Shadows Follow
3. Screaming Suicide
4. Sleepwalk My Life Away
5. You Must Burn!
6. Lux Aterna
7. Crown of Barbed Wire
8. Chasing Light
9. If Darkness Had a Son
10. Too Far Gone?
11. Room of Mirrors
12. Inamorata
Ach jaj... prečo? Prečo má najväčšia metalová kapela na svete zároveň aj armádu najufrfľanejších fanúšikov, ktorí dookola pičujú na každý jeden nový album, ktorý táto legenda predhodí svetu? Toto je zle, hento je zle, je to príliš dlhé, je to príliš nudné, po black albume to stojí za hovno, po justice stojí za hovno, po master to stojí za hovno, nekonečné vzývanie starých albumov, ktoré sa už nikdy konať nebude, pretože to jednoducho nie je možné a oveľa viac - toto všetko sa vyčíta Metallice nonstop pod všetkými recenziami a rôznymi článkami. Ale vychváli sa od určitých ľudí do nebies napríklad neskutočne nudná, preceňovaná a senilná sračka Senjutsu od Iron Maiden (u nich nielen to), ktorí Metallice dávajú podpriemerné hodnotenia. Nie priatelia, tak to teda nie. Sere ma, že moju recenziu som musel začať takto, ale inak to nešlo. Metallica natočila parádny album, ktorý má charizmu a má v sebe niečo, čo človeka stále láka k tomu, aby si to púšťal znova a znova a tešil sa na koncertné turné s programom No Repeat Weekend, s ktorým ešte nikto dosiaľ neprišiel. Som rád, že Kirk a Rob dostali väčší priestor pre svoje nápady a Robovu basgitaru, to albumu určite prospelo. Lars si síce hraje ten svoj šroťákový štandard, ale ruku na srdce - jemu je to úprimne u riti a lepšie to už s ním nebude. Proste zakladateľ a majiteľ značky Metallica, ktorý si môže robiť čo chce. Rovnako sa treba zmieriť s tým, že Kirk už nikdy nenatočí také výborné sóla, ako v dobách prvých piatich albumov a že si veselo znásilňuje ten svoj wah-wah pedál ako sa mu ľúbi, bez toho aby si robil ťažkú hlavu z posmeškov a dlhoročnej kritiky. Dôležité je, že hlavná devíza tejto kapely, ktorú dovolím si povedať z drvivej väčšiny počúvame kvôli jednému mužovi - Jamesovi Hetfieldovi - to celé drží nad vodou s obdivuhodnou rezervou a že tento riffmajster a výborný spevák vymačkal zo šiestich strún výživný materiál, ktorý bude fanúšikov živiť dlho po vydaní. Výdatná porcia hudby, ako to je už u Metly zvykom by si síce občas možno zaslúžila nožnice, ale inak to pokope drží ako neprestrielný celok. Či už ideme od úvodnej titulky 72 Seasons, rokenrolovejšej pecky Screaming Suicide, valivej You Must Burn!, cez kratučkú, NWOBHM nasiaknutú vypaľovačku Lux Æterna, groove metalovejšiu záležitosť Crown of Barbed Wire, vynikajúcim textom opatrenú "temptation" hulákačku If Darkness Had a Son, Room of Mirrors s úžasnou melodickou vyhrávkou v druhej polovici až po najdlhšiu skladbu Metallicy dosiaľ, jedenásťminútovú obludu Inamorata, ani v jednom prípade nesiahnete vedľa. Pod škaredým obalom sa skrýva ich "žltý" album, ktorý pôsobí ako prechádzka všetkými hudobnými etapami Metallicy (samozrejme, okrem St. Anger) a ktorý síce "len" nadväzuje na predošlé, výborné CD "Hardwired...to Self-Destruct", v niektorých aspektoch je aj o niečo lepší, ale za to prináša opäť nesmierne inšpirujúci materiál, ktorým James a spol. presne tak ako som predpokladal, opäť naprdeli do tváre poslednej nahrávke od večne namosúreného, bývalého samozvaného alfa-samca Metallicy z Megadethu. Dávam palec hore a ak sa s nami chlapi touto fošňou lúčia, je to kurevsky dôstojná rozlúčka. Ďakujem páni.
Klasický "Rogga" Johansson a jeho user-friendly death metal. Letos sice nemá oslnivou formu (viz slabší PAGANIZER), ale stále je to se ctí. Minulá deska byla lepší, ale i tady si skalní fanoušek najde to své. Hned po prvním poslechu vidíte všechny karty.
Trochu emařiny, trochu punkrocku a špetka indie melancholie. KOVADLINA řiznutá CARCIO RADIO. Ve výsledku celkem pozitivní vibe. Nová kapela se staronovými tvářemi a Banánem u mikrofonu. Hardcorovější MŇÁGA? Možná.
Tahle britská parta si prostě musí vybrat co chce. Koncept, ve kterém střídáte mělký emotivní rock a temnou post metalovou vlnu šilhající po blackaze v konečném důsledku působí jako zmatlaný dort od Pejska a Kočičky.
Nesúhlasím úplne s kolegom Shnoffom, že „PowerNerd“ je „ezo“. Devinovej potrhlosti je v textoch síce dosť, no v prvom rade ide o priamočiary prog’n'roll, ktorý strhne a baví od začiatku až do konca. Ad koniec: na „Ruby Quaker“ sa už so Shnoffom zhodneme.
Devinovu sólovou tvorbu buď milujete nebo je vám lhostejná. Nenávidět Devina nějak nelze. PowerNerd je asi očekávatelný, vrstevnatý ezo prog opus, který potěšil, ale nijak mě na lopatky nepoložil. Kromě songu "Ruby Quaker" ovšem. To je šleha jako kráva.
Hvězda za rok třicetiletých Jezdců jakoby po druhém dechu na albu "Der Rote Reiter" (2017) znovu začínala blednout. Po ukrutné nudě z divného alba "The Divine Horsemen" (2021) je toto EP už druhou studiovou nahrávkou, ale stále se neděje nic vzrušujícího.
Finský prog-power metal, který vykresluje kouzelné melodie a nápadité kytarové a hlavně klávesové instrumentální variace. Jde o one-man projekt, to je i kámen úrazu, nevýrazný zpěv spíš ruší a syntetické bicí také nic moc. Škoda, jinak super poslech.